Téma bitvy

[sir Siba]

Zde je příběh, na jehož základě budeme stavět scénář letošní bitvy.
Pokud máte nějaké nápady čím ji obvzlášnit, popřípadě čím můžete přispět, sem s nimi.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pověst o strašném rytíři Janu Pancíři ze Smojna

Kdysi, když se Karel IV. vracel s malým počtem ozbrojenců z Říma, kde převzal císařskou korunu, zpět do Čech, zastavil se k přenocování v městě Pise. Městští radní jej vřele přivítali, ale za zády mu strojili úklady. Na jejich popud jakýsi žhář podpálil v noci radnici, kde spal panovník s manželkou a oba sotva zachránili holé životy. Zatím jiní začali roztrušovat pověsti, že oheň nechal založil sám Karel IV.. Mezi obyvateli města a císařovým průvodem se strhla mohutná bitka. Vojáci, spěchající svému vladaři na pomoc, se museli těžce probojovávat přes most až na náměstí, kde zatím císař odrážel útočníky jen s malou družinou. Karlovi odpůrci byli v potyčce poraženi a rozprchli se. V boji a obraně císaře si prý tehdy obzvláště statečně vedl pán ze Smojna, purkrabí na hradě Žampachu. Panovník jej odměnil pasováním na rytíře a sám mu na krk zavěsil zlatý řetěz.

Po návratu domů na Žampach se Jan ze Smojna obklopil pochlebníky, jimž při džbánku znovu a znovu vyprávěl o italském dobrodružství a císařském vyznamenání. Hostina střídala hostinu a truhlice s penězi se brzy vyprázdnily. Co teď ? Rytíř, spoléhajíc na panovníkovu přízeň, dal dohromady tlupu násilníků a začal loupit. Přepadal kupecké povozy i šlechtice.

Hradní pán, Ješek z Potštejna, na Žampachu nesídlil a jakmile se dověděl o činech svého purkrabího, vzkázal mu, nevzdáli se ihned loupeživého řemesla, bude zbaven purkrabství. Jenomže Janova pýcha neznala mezí. Místo odpovědi přepadl na cestě i samotného Ješka a uvěznil jej v žaláři na Žampachu.

V tom čase se na cestě k Litomyšli mohl kdekoliv objevit loupeživý Jan ze Smojna se svojí divokou chasou. Lid mu říkal Pancíř, protože prý ani ve spánku neodkládal rytířský pancíř.

Žalář na hradě Žampachu se plnil zajatci, za jejichž propuštění vybíral Jan výkupné. V pokladnicích znovu zvonilo zlato a jedna pitka střídala druhou. Jednou nechal vzpurný purkrabí vyvléct zesláblého a potlučeného Ješka z Potštejna na nádvoří a dal jej vymrskat z hradu. Snad se přece jen bál toho, že by hradní pán mohl ve vězení zemřít.

Ješek se obrátil o pomoc k samotnému císaři. Karel IV. se dlouho nerozmýšlel a zanedlouho stál se svým vojskem před Žampachem. Utábořil se prý v lese, jenž na jeho památku později nazvali Karlovice. (dnes zalesněný kopec, ležící východně od Dlouhoňovic)

Rytíř Jan ze Smojna viděl, že je zle a s odkazem na bývalé zásluhy začal prosit o milost. Panovník se však nedal obměkčit a vzkázal na hrad : „Rytíři přísluší zajetí rytířské a loupežníkovi loupežnické.“ Sotva stačil posel zprávu vyřídit, dal císař rozkaz k útoku. Po krátkém boji padl Žampach do rukou vojáků a Pancíře předvedli před krále. Když Karel IV. spatřil na jeho hrudi zlatý řetěz, trpce řekl „Odměnil jsem kdysi rytíře, proč mě nutíš, abych odměňoval loupežníka ?“. A jako před časem zavěsil kolem Janova krku zlatý řetěz, nyní položil na stejné místo provaz. Pancíř a jeho loupeživá chasa byli na místě pověšeni a jejich hnízdo, hrad Žampach pobořen.


zdroje : Eduard Petiška, Čtení o hradech, zámcích a městech, Praha 1989; Kronika obce Dlouhoňovice